Foto 01 - Gabriela Procházková

Foto 01 - Gabriela Procházková

Blízkost
Dalibor Kučera


Ještě jednou se obezřetně rozhlédl kolem sebe. Nikdy nemohl vědět, čí slídivý zrak ho sleduje. Čím více jejich schůzek přibývalo, tím se zvyšovalo nebezpečí, že budou odhaleni. Hbitě se protáhl houštinami zplaněných šeříků a popínavých břečťanů tvořících navzájem téměř neprostupnou hradbu a počal šplhat na rozpadající se kamennou zídku. Postupoval pomalu, aby po sobě nezanechal nežádoucí stopy. Tohle místo prostě muselo zůstat utajeno. Konečně se před ním objevila menší planinka porostlá trávou a býlím a rozpadávajícími se pozůstatky snad nějaké stavby. Říkali tomuto místu „útočiště“. Protože se tam cítili dobře. Uvolněně. Protože zde byli jeden pro druhého. Protože tam zažívali opojný pocit svobody, jinde nepoznaný, bez stovek pátravých očí sledujících každý jejich krok. Vlastně vůbec netušili, co znamená svoboda, nikdy to slovo neslyšeli, nikdo jim neprozradil jeho význam. Ale ten pocit, onen povznášející pocit vlastní, vnitřní svobody v tajemném, zapomenutém kousíčku země jim dával víc, než nějaká slova. Těch nebylo vůbec třeba.

Že tohle území kdysi bývalo parkem, mohl jim prozradit starý kamenný nápis na jedné z opěrných zdí. Pokud by uměli číst…Alex už na něj čekala. Vynořila se ze stínu mocného dubu se zlatavými vlasy jako lesní víla z dávných pohádek. Sevřel ji do náruče.

„Čekáš dlouho?“ špitl.

„Jen kratičce. Chtěla jsem přijít dříve, ale pořád mi byl někdo v patách. Už jsem se bála, že se sem vůbec nedostanu.“

Klekl si k ní. Povalila ho na záda, ucítil jazyk zkoumající jeho horní patro. Lehli si do trávy. Z jarní půdy čišel chlad, ale to jim vůbec nevadilo. Tráva ještě nebyla natolik vzrostlá, aby se v ní neztratili. Alex shodila boty a rozkošnicky se ovinula pažemi kolem Dominika.  Netrpělivě vnikl dlaní pod její košili. Cítil hrot jejích ňader, jak ji buší srdce. Zatoužil, aby tahle chvíle se proměnila ve věčnost, aby je odnesla daleko od života, který je tu čekal, daleko od Vesnice poslední spásy, od jejich zvyků a rituálů, od lidí, ke kterým cítil nedůvěru a strach.

„Co s námi bude... myslím dál?“ zašeptala.

 

Klinč 
Ivan Petlan

 

Skolí tě zas a zas

Jako ty předešlé

 

Můžeš mít černý pás

Ona má černé šle

 

 

Letní čekání
Jana Cyrila Zdislava Hallerová


Vzpomínám.

Nostalgický smutek

nad kupou černobílých fotek.

V parku za městem.

Vzpomínáš?

Letní den a čekání.

Ještě nebylo kam jít,

jen být spolu.

Vzpomínám.

Čekali jsme na tmu,

Letní čas

a my nevěděli co s ním.

Vzpomínáš?

Trochu jsme se báli,

poprvé se to mělo stát.

 

Dnes už vzpomínáme

každý zvlášť.

Kontakt

Píšete do šuplíku?

+420 773 527 503

© 2012 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba www stránek zdarmaWebnode