Foto 13 - Vlasta Piskačová

Foto 13 - Vlasta Piskačová

Setkání
Dalibor Kučera

Opíral se o kmen mohutného dubu a oči měl zavřené. Vnímal zvuky přírody, let ptáka, jakési šustění v křoví a přes tvář ho ovanul tichý závan motýlích křídel. Náhle se však něco změnilo. Prudce pohlédl před sebe. Klečela před ním a pozorně si jej měřila pohledem.

„Kdopak jsi?“ vypadlo z něj.

„A kdopak jsi ty? Jestlipak víš, že tohle je moje místo?“ opáčila bez rozpaků. Hlas měla jasný, zvonivý.

„Já… já…“ vykoktal ze sebe.

„A jestlipak víš, že bys mohl být potrestán za zahálku?“ pokračovala a upřeně mu hleděla do očí. „Neboj, nejsem žádná práskačka. Nikdy jsem nikoho neudala. Ty ses snad lekl?“ dodala rychle.

„Jen… jen jsem se tady tak zamyslel,“ odpověděl opatrně. Snažil si ji někam zařadit.

Byla tak krásná… až nečekaně krásná. Jiná, než ženy středního věku, nebo i ty mladší, které kolem sebe vídal. Ženy se strhanými tvářemi a zastřeným pohledem plným rezignace. Tahle byla jiná. V očích jí žhnuly plamínky zájmu. Přes vzorek modrých šatů se rýsovala štíhlá postava ozdobená pramínky dlouhých vlasů, které si čechrala rukou, pohrávala si s nimi a sluneční paprsky pronikající korunou stromů jim dodávaly magický svit.

„Dominik“, představil se a napřáhl k ní pravici. „Ještě jsem tě tu neviděl.“

„Alex,“ odpověděla a stiskla mu dlaň. Rychle a krátce. „Není divu. Jsem teprve tři týdny zasvěcená mezi dospělé. Je mi šestnáct.“

Líbilo se mu, jak se na něj usmívá. Pocítil jakési vnitřní rozechvění, které dosud nezažil, přání vidět ji znovu a znovu, každý den. Pokynul rukou a ona se posadila vedle něj.

„Tak co mi o sobě povíš?“ pronesla nenuceně a jak se tak vrtěla ve snaze najít nejpohodlnější polohu, náhodně se jej dotkla loktem.

 

 

S létem
Jindřich Ondřejovský

 


Nekonečná něha
protéká tvýma bílýma rukama,
delta tvých zlatých vlasů
ústí v moři nirvány.
Tvůj úsměv bílých kolibříků
poletuje v mé mysli
a naráží
na voliéru mých předsudků.
Ze studny tvých očí nabírám
plný džber opojení.
Udělej jediný pohyb malíčkem
jedinečnosti
k mému stárnoucímu srdci
a já změním
strukturu zemské (r)osy
a omladím výhonky
mých sympatií.
Jen svatozář slunečních stébel
za tvou hlavou
mi bezostyšně našeptává,
že jsi mimozemská,
ale také,
že kříž i kotvu lásky
si neseme každý
sám...

 

 

--- --- ---
Tomáš Kiwi Mareček

Jak bříza
bílá a štíhlá
umytá ranní rosou
jejíž kapky ještě v slunci svítí

a míza
proudí v žilách
vidím tě nahou, bosou
a cítím šampon s vůní lučního kvítí

Dopadá
láme se v barvách duhy
bronzová záře
-paprsek sluneční ve tvých vlasech

nálada
s úklonou sluhy
slíbám ti kapky z tváře
(a všude,kde tekou po tvé kráse...)

Břízou buď
spočinu pod tebou,ve tvém stínu
a zavřu oči...,hlavu složím na tvou hruď
alespoň na vteřinu....

a sen přišel
kdy vůně tvého klína
a tebe ve sprše
mísí se s chutí vína
co zraje na stráni
nad níž se má útlá břízka naklání

Kontakt

Píšete do šuplíku?

+420 773 527 503

© 2012 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webu zdarma s WebnodeWebnode