Foto 10 - Jan Jarka

Foto 10 - Jan Jarka

Silnice
Dalibor Kučera

Odhodlaně třímal v ruce krumpáč, jedinou zbraň, kterou měl k dispozici. Myšlenky se mu stále vracely zpět, do událostí, které právě prožili. Zdály se jako sen, zlá noční můra, ze které se každou chvíli probudí.

Jenže to sen nebyl. Rudé skvrny na jeho bundě a zaneřáděné ostří krumpáče o tom podávaly nezvratný důkaz. Musel to udělat. Musel. Přesvědčoval o tom sám sebe pořád dokola. Musel, aby je chránit. Svou sestru i její kamarádku, jediné, kdo mu zbyly. Neměl přece jinou možnost.

Cesta po silnici se stáčela v mírném oblouku. Foukal nepříjemný, ostrý vítr, do tváře jej bodaly jehličky drobných krystalků mrznoucího deště.

„Je mi zima,“ zakňourala jeho sestra. Přehodil si krumpáč do pravé ruky a ohlédl se. Držely se křečovitě za ruce a byly pouhé dva kroky za ním. Michaela měla kapuci naraženou hluboko do čela. Tváře měla červené, z nosních dírek jí visel namrzlý holub.

„Utři si nos,“ poručil ji stroze, jako by zrovna tohle byla ta nejdůležitější věc na světě, kterou musí právě teď bez prodlení vyřešit. Levačkou jí podával kapesník.

„Jak ještě daleko?“ zanaříkala.

„Tak daleko, jak bude třeba,“ odpověděl. Snažil se nedat najevo, že sám je v koncích. Z vesnice utekli, ale co bude dál? Už dobrých pět hodin neměl žádných zpráv ze světa. I ty poslední byly zmatené, ještě než síť definitivně klekla a televize přestala vysílat. Jeho plán byla pouhá improvizace, to si musel chtě nechtě přiznat. Je mi patnáct, pomyslel si v duchu. To musím řešit zrovna já? Zachraňovat svou sestru a její potřeštěnou kamarádku? Co když tam, kam míříme, bude to samé?

Náhle se zastavil. Přiložil si prst k ústům. Tam vepředu, kde se silnice ztrácela v mlžném oparu, mezi vzrostlými topoly, zaslechl zvuky. Ty charakteristické zvuky, které už nikdy nechtěl slyšet.

Byli tam, blížili se k nim. Cesta po silnici vedla do pasti. Jeho plán selhal.

 

 

Cesta za štěstím

Lenka Sedmíková


Po celý svůj život vyrážíme na různé cesty a cestičky, do světa a pak zpátky domů, ale hlavně za štěstím. Cesta jako pojem ve mně vyvolává pocit, kam kráčíme, směřujeme, jakým směrem se vydáme, k jakému cíli se upneme. Kam vede naše cesta? Nalevo či napravo nebo, až když spadneme na úplné dno, vydáme se opět vzhůru? Jak dlouho? Jak vysoko? Kdo to ví? Všemohoucí? Namlouváme si ve své pýše, že to víme sami, když jsme na vrcholu? K čemu by pak byly naše pády, či alespoň špatné zkušenosti jiných, které bychom nemuseli opakovat, abychom nekopírovali jejich prohry?

„Quo vadis, Domine?“, (Kam kráčíš, Pane?), ptal se Ježíše Svatý Petr podle staré křesťanské legendy jsouc pronásledován za svou víru v době Neronovy vlády a odchází proto z Říma do bezpečí. „Když ty opouštíš můj lid, jdu do Říma, aby mě ukřižovali podruhé,“ odpovídá mu Ježíš. Poté se Petr obrací nazpět a později umírá na kříži stejně jako jeho Pán. Z pokory však, aby Ježíše nenapodoboval, si Sv. Petr vyprosí, aby jej ukřižovali jinak – hlavou dolů, popisuje Sienkiewicz.

Každý si nese svůj kříž a je dobré na naší životní pouti, když se nám právě nedaří, že se najde někdo, kdo nám utře byť i pomyslné slzy, pohladí naše psýché hezkým a konejšivým slovem, povzbudí k hledání našeho štěstí. Sigmund Freud řekl: „Když dlouho nikdo někoho nehladí po duši, vysychá mu mícha.“ Umět hezky hladit po duši ve správný čas, je pro životní cestu velmi důležité.

Cesty za štěstím bývají klikaté a nevyzpytatelné. Někdo ho potká brzy a je šťastný celý život. Šťastlivec, přejme mu to. Někdo své štěstí potká v polovině svého žití a někdo možná ten pocit nezažije, protože je jen zatrpklý a prostě to svoje obyčejné lidské štěstíčko nevidí. Je to škoda jeho i jeho okolí prožít takový prázdný život. Vždyť štěstím může být i to, že třeba jen existujeme pro někoho a uděláme ho šťastným a tím i sebe obohatíme.

„Bůh má být darem pro nás, my darem pro druhé. Vydáme-li se za štěstím druhých, zároveň obdarujeme sebe.“

 

 

Minulosti
Radek Holomčík

Krůpěje na větvích mrazivo značí.

Z kapiček vody je tajemná mlha.

Ta halí zápletky lidské i ptačí,

příběhy píše, pak na cáry trhá.

 

Příběhy píše, pak na cáry trhá

deníky s tajemstvím. Dělá z nich známé

historky, pestré tak jako je vlha.

A my v nich po smyslu svých dnů se ptáme.

 

A my v nich po smyslu svých dnů se ptáme,

zády jsme k mlze a napjatí dosti.

Čekáme odpověď, po ní jen Ámen.

Byť v hlavní roli, jsme zas jenom hosti.

 

Byť v hlavní roli, jsme zas jenom hosti,

přitom se dopředu otočit stačí.

Dost možná zmrznou nám svaly i kosti,

vždyť krůpěj na větvi mrazivo značí.

Kontakt

Píšete do šuplíku?

+420 773 527 503

© 2012 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webu zdarma s WebnodeWebnode