Foto 06 - Jan Jarka

Foto 06 - Jan Jarka

Blankyt bání

Jindřich Ondřejovský


Běloba stěn s blankytem bání
a v dáli azurové poklidné moře,
v pokoji se nad tebou skláním
zapomněl jsem na všechno hoře.

Pojídám sladké olivy tvých úst
palčivé slunce v hrdém zátylku,
jako bychom chtěli v sousoší srůst
na něm hejno dovádivých motýlků.

Dostávám se na Olymp tvých ňader
bohyně lásky a krásy jsou nám nakloněny,
poutník - na sobě jen prostěradlo hader
klaním se nad smyslností řecké ženy.

Jsem bájný Odysseus,co vrátil se
k Ithace tvého ostrovního těla,
jediné dva zářivé melounky na míse
a pod ní černá medová včela.

Už jsem úplně zapomněl na Kyklopa
s třetím vypouklým okem nevíry,
oblila mne náhle něhy sladká potopa,
když přitočila ses tělem amfory...

 

 

Odyseovo město
Petr Oupor

     Malý zvon ukrytý pod modrou střechou, nad kterou k nebi ční už pouze svatý kříž, připomínající celou útrpnost světa, svým bimbáním volá na malém ostrově uprostřed řeckého moře, lidi k zamyšlení.

     Zkusím tedy i já se na chvíli zastavit a ponořit se do šepotu plynoucích vln moře, ve vzduchu lehounce prohánějícího poryvu větru i omamné vůně tropických květin, co dokáží vyvolat spoustu vzpomínek i představ.
     Náhle slunce svůj paprsek odrazí od mořské hladiny a já se přenáším časem na loď, jejíž napjaté plachty ji ženou nekonečným mořem k obzoru, na kterém se stále více objevuje ostrov. Jeho bíle a žlutě natřené domy svítí jak maják, který ukazuje všem lodím směr, kudy mají plout. Přitahují pozornost námořníků stejně, jako sirény svým zpěvem je dokážou strhnout, i když se jim loď pod nohama tříští o strmé útesy.
     Musí to být jistě mírumilovný a přívětivý ostrov, když je slyšet zvon, který myslí na duši a lásku k Bohu. Má loď pomalu přiráží do malého přístavu, kde již kotví několik lodí, kterým vévodí velká loď, s jednou plachtou. Na její palubě ani není moc lidí, námořníci asi odpočívají, nebo pijí v přístavním hostinci.
     Náhle se otevřou dveře kajuty a na palubu vstoupí muž, který je evidentně oblečen do svátečního roucha, které kryje jeho mužné tělo. V ruce má velký a pevný luk, u pasu krátký meč a na hlavě královskou korunu. Všichni na palubě se mu klaní a až nyní si všímám, že v jeho stínu jde velmi okouzlující dáma s hustými černými vlasy a hluboce tmavýma očima. On vystoupí na molo a lehce pootočen zpět nabízí oné dámě ruku. „Opatrně, Penelopo,“ řekne jemným hlasem a já vidím i cítím, kolik je v tom gestu lásky a ohledu. „Děkuji, drahý Odysee,“ odpoví ona dáma, co vystoupí vedle svého muže na molo a pomalu kráčejí k městu.
     To není možné, vždyť přece nejsem blázen. To já mohu být účasten tohoto zázraku. Vidět živého krále Ithaky, kterak se svou ženou jde k městu? Jak by to bylo možné? Že by to byl opravdu zázrak?
     Ve svitu slunečních paprsků se od města rychle přiblíží k přístavu průvod lidí, v jehož čele kráčí hrdě muž, jehož šíji zdobí zlaté rouno. To jistě musí být hrdina Jáson, který v Kolchidě vedl boj o tuto zlatou ovčí kůži, která přinesla mu slávu.

„Příteli, vítejte,“ křičí z dálky na Odysea a s úctou pokleká před Penelopou, které líbá ruku. „Je skvělé, být opět po čase spolu, milý Jásone,“ odpoví mu na pozdrav Odyseus. „Navíc na křtinách, to není každý den,“ doplní jej milým hlasem a upřímným úsměvem Penelopa. Obejmou se navzájem a vyrazí směrem k městu.
     Na obloze slunce ale střídají mraky a jak to bývá, velmi rychle se spouští k zemi spousta provazů vody, které déšť přináší. V lehkém oparu mizí přede mnou Odyseus se svou Penelopou, Jáson s jeho průvodem i lodě v okolí. Nějak mi ztěžknou i mé nohy, že nemohu se hnout z místa. Po obloze se s dunivým hlukem honí blesk za bleskem, až než se dešťové mraky roztrhají a kolem mne se objeví klidný přístav, kde je pouze má loď. Do mých noh se navrací život a já mohu opět chodit.
     Dojdu až na její příď, kde až nyní jsem si všiml, že má usazenou figurku hrdého bojovníka s ovčím rounem kolem šíje. „Tak rychle, vystupovat, milý pane,“ pokyne mi námořník a já se ocitám po chvíli na pevné zemi u přístavního mola. Mé oči se ještě jednou stočí zpět k lodi, co mne přivezla a na jejím boku mohu číst ten zvláštní její název, který ve mně vyvolává silné mrazení – Argos. Její obrovská plachta je stažena a mne běží od města přivítat ta, kvůli jejímuž srdci plnému lásky jsem jel až sem. Její hustý černý vlas vlaje ve větru a pro mne ten nejvzácnější hlas na mne volá  „Vítej zpět doma, ty můj malý Odysee, kde jsi se toulal? …“ 

 

 

Bílo-modrá naděje

Zdeňka Pospíšilová

 

jsi poťouchlý hráč šachu Héfaiste

na okrouhlých políčkách v moři

stavíš milíře

 

hleď:

nad skořepinou Théry večer co večer

prastarý obřad prýštění džemu

ze sluneční koblihy

 

slaný vzduch dál

glazuje stavby

 

poutníci plují k pevnině zítřka

napřahují touhu

po snítce bazalky a požehnané skývě

Kontakt

Píšete do šuplíku?

+420 773 527 503

© 2012 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode