Foto 05 - Gabriela Procházková

Foto 05 - Gabriela Procházková

Neznačené cesty
Laďka Doubravová

 

I já jsem tudy šla

a přede mnou

mnoho jiných živých

i těch, kteří už došli.

Kdo má štěstí

toho doprovází blízký

děkuji ti, Bože

za každý krok

s člověkem po boku.

Křižovatky

odbočky

hlavní a vedlejší

ještě že značky

jsou aspoň

na světských cestách.

Ale na těch

kterými procházíme

uvnitř sebe

se potácíme

tápeme

a nejsme si jisti

jestli už jsme

nezabloudili tak

že už nenajdeme

cestu domů.

Doufám, Bože

že ty víš kudy.

 

 

 

Snadné je kamkoliv dojít
Radek Holomčík

Dals sbohem rumu, chceš modernost Mojit.

v skrytu své pýchy pozbýváš klid.

Přestože toužíš až na konec dojít,

neumíš nikdy nezastavit.

 

Dals sbohem chůzi, už raději letíš,

směješ se pěším. „Jen prostý lid“.

Z životní cesty je ubohý fetiš,

chybí ti vůle nezastavit.

 

Pohrdáš lidmi, že berou co k mání,

sám ztratils smysl kamkoliv jít.

Přesto je tak snadné předejít stání.

Prostě se nikdy nezastavit.

 

 

 

To je život
Šárka Lacinová

Šedý, barevný, vzrušující, prázdný, lamač srdcí i snů, kouzelník noci za obzorem, vetřelec rána, rána za ranou, lež i pravda…to je život. A co v něm hrajeme my? Je to jen na vás, čím ho naplníte. Realita je jen jedna, jste to VY. Najít sebe uprostřed hurikánu zvaného Život. Je to jen hra, hra o život. Jsme šedí i barevní, jsme drceni každodenností, hledáme cosi. Hledáme spásu. Hledáme lepší byt, lepší práci, lepšího partnera. Přitom nevidíme, že vše co potřebujeme, máme přímo před nosem. Realitu, kterou si musíme užít, jelikož nám nic jiného nezbyde. Hledáme neustále něco lepšího a skrze to vše netušíme, co máme. Nevidíme podstatné věci, nevidíme pravdu. Nevidíme, co je opravdu důležité. Vidíme jen sebe a své Ego, které touží po obdivu a ovacích, po uspokojení, které nepřichází a které hledáme ve špatných věcech a lidech. Spokojenost nepřichází z vnějšku. Spokojenost musíme najít v sobě, ve svém pravém já. V přítomnosti. V tomto okamžiku. Ted‘ a tady. Kdekoli jste, máte vše, co potřebujete, abyste sami sebe udělali spokojenými. A nikdo jiný to za vás neudělá. Čekáme, že nás udělá šťastným někdo druhý, peníze, moc, sláva,ale svoje já ztrácíme a dusíme hluboko v nitru. Okolí nás nutí se přizpůsobovat, deformovat, hrát si na něco, nasazovat si masku, lhát sobě i druhým, předstírat sílu. Pravé já se nebojí přiznat prohru, zakopnout a zase vstát, brečet zklamáním, když jsme se o něco snažili, dát najevo city, říct si o pomoc, říct si „Už nemůžu, potřebuji vypnout“. Jak dlouho trvá, než si uvědomíme, že nejsme stroje? Jak dlouho máme pocit, že máme vše pod kontrolou, než zjistíme, že to není možné? Jak dlouho, než zjistíme, že některé věci musíme nechat plynout přirozeně, protože to tak prostě má být? Protože jsme jen lidé. Jsme zranitelní, jsme křehcí, jsme vystrašení, jsme bezmocní, jsme smrtelní. Máme city, obavy, chyby, lži, tajemství, minulost, touhy, přání, sny, zklamání, ztráty, vyhrané i prohrané bitvy, naději, bolest i radost, svobodu i pouta, svoje vlastní monstra v hlavě, svoje závislosti a hříchy. Jsme jen lidé. Ničíme se, ubližujeme si, milujeme se, hádáme se, nesnášíme se, radujeme se, voláme o pomoc, brečíme radostí, děláme chyby, omlouváme se, bojíme se, skáčeme radostí, věříme v něco, máme sny a přání, jsme nedokonalí, bojujeme a prohráváme, pomlouváme, nechápeme, podvádíme se, hrajeme si, dusíme se smíchem, ale tohle je koloběh. To je život.

 

 

 

 

 

Kontakt

Píšete do šuplíku?

+420 773 527 503

© 2012 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode