Foto 03 - Gabriela Procházková

Foto 03 - Gabriela Procházková

Sama
Dalibor Kučera

Už byla nahoře. Ještě celá udýchaná, jak překonala v nejvyšší rychlosti tolik schodů. Radniční věž poskytla široký výhled po okolí. Nedočkavě vyhlédla ven. Pod nohama ucítila sklo, dávno vysypané z okenních tabulek. Opřela se o rozpadávající se parapet.

Hleděla na dávno opuštěné domy s děravými, zpuchřelými střechami. Nebylo zde ani živáčka. Tam někde v dálce se skrývaly Hradby, které už nikdy nechtěla spatřit. Tam někde možná byli její pronásledovatelé, kteří jak doufala už dávno ztratili její stopu. Zastínila si dlaněmi oči, aby utlumila žhavé paprsky posledního slunce. Muselo to být veliké město. Tam dál, několik ulic za náměstíčkem, se budovy zhroutily v nepřehlednou změť trosek prorůstajících bujnou vegetací. Nedokázala určit, kde město kdysi končilo. Bývalo tak obrovské… vůbec netušila, že něco tak velikého stálo jen pár desítek kilometrů od Kolonie. Připomínalo nostalgický monument dávno zašlé slávy.

Nedočkavě pohlédla všemi směry a s ulehčením kvitovala, že nezaznamenala jakýkoliv podezřelý pohyb. Měla by být v bezpečí. Měla by být…

Odložila ze zad těžký vak. Teprve teď začala vnímat samotnou místnost položenou těsně pod čtyřhrannou věž. V rozích se nacházely trosky nábytku, nějakých skříní a židlí a také jakási truhlice. S netrpělivostí sobě vlastní se k ní vrhla. Na samotném vršku změti všeho možného spočívala fotografie, celá zažloutlá. Představovala hnědovlasou dívku se šťastným výrazem v obličeji, na nose měla stříbrnou lžičku a obě dlaně obrácené hřbetem nahoru. Fotografie musela být hodně stará, určitě z doby, kdy ještě město kypělo životem. Kdo byla ona neznámá? Co se jí asi přihodilo? Vypadala tak šťastně, tak nevinně. Jaký trest postihl obyvatele města a za co? Pocítila v duši nesmírný smutek. Hleděla na podobiznu a z očí se jí vyhrnuly slzy.  Zatoužila, aby dívka procitla, stála tu vedle ní, bok po boku, vytrhla ji z tolik trýznivé samoty. Ano, možná už definitivně setřásla pronásledovatele ze své stopy, ale co bude dál? Jaký je smysl její další pouti, když zůstala úplně sama? Věděla, že se nikdy, za žádnou cenu nesmí vzdát… V náhlém popudu pečlivě urovnala fotografii prsty a láskyplně ji uložila do svého vaku.

 

 

Vidět to co ty
Laďka Doubravová

 

Tisíci okny se díváš

do našich pokojů

a my přes tisíce oken

vzhlížíme k tobě.

Tvé oko je jedno

a těch našich tolik

kolik je hvězd

které jsi stvořil

a pak naše oči

abychom viděli

svět jako ty.

Kolik oken

a kolik hvězd

a kolik očí

tolik příběhů.

Za těmi okny

někde se milují

jinde zas hádají

nebo mlčí

a někde není

s kým se milovat

hádat ani mlčet.

Blaze těm prvním

milost těm druhým

a požehnání

těm posledním.                    

 

 

Haiku pro město
Monika Procházková

Podzim se snášel

na střechy domů a byl

zoufale prázdný.

 

Nad městem létá

samotářský krkavec.

Je to tvůj bratr?

 

Syrový vichr

opřel se s gustem o dům.

Už nevydržel. 

Kontakt

Píšete do šuplíku?

+420 773 527 503

© 2012 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode