POCHYBY ÚSPĚŠNÝCH SPISOVATELŮ

(Převzato z portálu www.svetyliteratury.cz)

 

Pochyby úspěšných spisovatelů. Jistí si svou knihou nejsme nikdy, shodují se úspěšní autoři

Napsat knihu je náročný úkol. A napsat svou první obzvláště. Často ji doprovází otázky: Mám na to? Jsem dost dobrý spisovatel? Jak mám smysluplně popsat tolik stran? Co když se to lidem nebude líbit? Co když si ji nikdo nekoupí? A ty se nevyhnuly ani těm nejúspěšnějším, jejichž knihy se prodávají v milionových nákladech po celém světě. Několik spisovatelů se rozhodlo o své příběhy z doby psaní podělit a podpořit tak začínající literáty. Falešné starty, debakly s agenty a vydavateli a dlouhé cesty od rukopisu do knihkupectví.

Kdy jste se rozhodli napsat svou první knihu? Čím jste si v té době vydělávali na živobytí?

Chuck Klosterman: Zrovna jsem dostal práci v novinách v Ohiu, takže jsem si konečně mohl dovolit domácí počítač, což bylo velkým důvodem, proč jsem se rozhodl konečně začít psát. Zároveň ta práce pro mě znamenala přestěhování se do Ohia, tedy do města, kde jsem neznal vůec nikoho. Neměl jsem tam žádné přátele, nic jsem po večerech nepodnikal, místo toho jsem psal. Tolik, trochu smutného prostoru, zvyšuje pravděpodobnost dokončení díla.

Heidi Julavits: První impuls přišel ve chvíli, kdy jsem pracovala v restauraci Soho. Bylo to příšerné místo, ale za dobré peníze. Bylo tam pravidlo „žádné obleky po desáté večer“. Jednou v noci dorazil nějaký muž z Wall Street a po konfrontaci s vyhazovačem mu prostě ukousl nos. Nedělám si legraci, špičku nosu mu dočista ukousl a vyplivl ji do příkopu. Naštěstí mu ji pak lékaři přišili.

Meg Wolitzer: Svou první knihu jsem začala prodávat v posledním ročníku na univerzitě Brown. Bylo to intenzivní období, psala jsem ji mezi přednáškami. Pochopila jsem pak, že to bylo jednodušší, než když je člověk z univerzitního prostředí venku a na psaní si hledá čas ve svém volnu. Navíc, škola je takovou kolonií umělců, kteří se vzájemně inspirují k výkonu.

Lev Grossman: Bylo to na podzim roku 1992, byl jsem akorát rok po škole. Pracoval jsem různě příležitostně, úpravy textů, vyřizování telefonátů, lehké práce ve skladech – samé neatraktivní práce. Psal jsem tehdy po večerech povídky ve svém bytě v Bostonu, které ale všichni vydavatelé odmítli. První knihu jsem napsal jen díky tomu, že jsem si uvědomil, že forma povídek není pro mě tím pravým. Vrhl jsem se tedy na román. Nejprve jsem měl pochybnosti, jestli mohu napsat román, když neuspěly ani mé povídky, ale s prvními slovy při psaní románu jsem začal cítit, jako bych konečně mohl volně dýchat.

Dean Koontz: Zrovna jsem učil děti z programu pro výuku dětí z rodin v hluboké chudobě. A i já sám se v ní v té době nacházel. Doufal jsem, že to tak nebude navždycky, protože jsem začal prodávat své krátké povídky. Chtěl jsem napsat román, tak jsem vzal práci učitele angličtiny n běžné škole. A povedlo se.

San Lipsyte: Publikoval jsem několik příběhů v časopise Open City. Vedení se rozhodlo, že chce mé texty vydat knižně. Zavolali mi a řekli, ať dám své příběhy dohromady a hned je vydáme. Měl jsem jen těch pár, tak jsem odpověděl, ať mi dají pár měsíců.

Sloane Crosley: Vždycky jsem věděla, že chci psát romány nebo povídky, nikoli literaturu faktu. Pracovala jsem v propagačním oddělení Vintage Books. Následně jsem začala psát eseje pro The Village Voice, až ke mě editor přišel s nápadem, zda bych z esejů nesestavila knihu o etiketě. Tedy v humorném podání. Byl to dost směšný nápad, protože já opravdu netuším, jak se správně společensky chovat, natož abych o tom psala s humorem a nadhledem.

 Byla pro vás myšlenka napsat knihu trochu děsivou a šílenou, nebo jste si byli od začátku jistí, že to zvládnete?

Alexander Chee: Bez ohledu na nějakou úzkost, nikdy jsem si nevěřil, že knihu napíšu.

Meg Wolitzer: Moje matka je spisovatelka a já jí celé dětství pozorovala, jak píše, takže jsem vždy měla pocit, že psaní knih je něco úplně přirozeného.

Jennifer DuBois: Upřímně, parašutismus se mi zdá méně šílený, než nápad napsat knihu.

Wells Tower: Nevěděl jsem jistě, že psát knihy opravdu chci. Prostě mě bavilo tvořit příběhy.

T.C. Boyle: Naučil jsem se psát romány stejně, jako všichni ostatní – sedl jsem si a začal.

David Shields: Byl jsem nesmírně nejistý. Psal jsem povídky během studií v Iowě. Napsat román je jako ztratit se v cizím městě a hledat cestu domů se zavázanýma očima.

Rachel Kushner: Ne, nevěřila jsem, že to dokážu. Je to dlouhá, hrozně dlouhá cesta. Až když jsem knihu dokončovala, cítila jsem, že to asi dokážu. Ve finále, když měla být kniha nabídnuta vydavatelům, přišla otázka – Co když ji nikdo nebude chtít? Co když si ji nikdo nekoupí? Co když jsem ztratila tolik času úplně zbytečně?

(Zdroj: buzzfeed.com)

 

Kontakt

Píšete do šuplíku?

+420 773 527 503

© 2012 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si www stránky zdarma!Webnode